Part 4

V čem se lišíme od lidí? Tím, že potřebujeme jejich krev? Jejich krev k našemu přežití.Lidé…jak pošetilé bytosti, přesto…nedokážeme bez nich být. Čím to je? Naší slabostí či naše chtíč? My…jsme jiní…lišíme se…

Přešel k oknu a opřel se lokty o okno.Měsíc svítil jasně a vysoko na obloze posypané hvězdami.Paprsky procházející do pokoje, klouzaly po jeho odhalené hrudi. Myšlenky mu nedali spát.

Spát? Pche…jak směšné…upír nespí v noci..upír..

Z myšlenek ho vytrhl šustivý zvuk.Stočil zrak na předmět na jeho posteli.Dívka, která spala v jeho posteli se převalila na bok. Přešel k ní tichými kroky, které byli sotva slyšet. Zastavil se těsně nad ní a sklonil se. Jeho ruka nahmátla pramen růžových, dlouhých vlasů. Přivoněl si. Ta vůně ho omámila. Zavřel oči a na chvíli se ocitl opět uvnitř sebe. Vůně vyprchala a on otevřel oči. To co viděl. Ustoupil. Jeho oči spatřili dvě malé ranky na krku.

To..jakto? To není možné…někdo ji označil

Obočí se mu zvlnilo a u očí se objevili drobné vrásky.Oči mu zrudli. Nenávistí. Přešel ke dveřím, pootočil se naposledy na spící dívku, ale pak odešel. Sešel po točitých schodech do haly. Nikdo tu nebyl. Na tváři se mu mihl nepatrný úsměv, když je ho oči bloudili po místnosti a v rohu našli piano.

Na nic nečekal a přešel pomalým krokem k hudebnímu nástroji. Popošel blíže a otevřel poklop. Spustil prst na klávesu a halou se ozval dunivý tón. Nedalo mu to a usedl. Ruce se mu samovolně spouštěly před sebe a místností tak velkou, se ozývaly tóny, jenž tahle hala dlouho neslyšela. Nechal se unést atmosférou. Mezitím v pokoji se Kumiko probudila, otevřela oči a zjistila, že je na místě, které nezná a navíc polonahá. Zčervenala a okamžitě vyhledala v místnosti nějaký oční kontakt. Když nenašla nikoho, vyklouzla z postele a chtěla se obléct, ale to co uslyšela ji svedlo a myšlenky byly ty tam.

Ta melodie se linula pokojem a nechtěla přestat. Byla tak nádherná, že Kumiko se vydala za viníkem. Sešla schody a vešla do oné haly. Plížila se kolem stěn, aby náhodou na někoho nenarazila. Připlížila se k rohu a spatřila někoho u piana.

Nemohla odolat a z úst ji samotné vyklouzlo pár slov.

"..krásně hraješ…"tichý hlas utišil tuhle melodii a ten kdo byl viníkem se zvedl. Přešel k ní a jeho oči se střetli jejímy.Odešel. Krátká chvíle.

"Počke---"

Prosím neodcházej…jáá---

"..jestli jsem tě vyrušila..půjdu pryč..,ale…proč jsi takový?"Zastavil se a otočil se na ni s chladným pohledem.

"Nestojíš mi za odpověď."Kumiko sebou trhla.

"Nestojím???" zařvala žalostným pohledem, snad jen, trocha něhy.

"Běž domů…"řekl opovrhujícím hlasem a otočil se a zpět pokračoval v odchodu. Kumiko za ním vyběhla na schody.

"A co ten polibek?"zařvala a oči se leskly jako dvě zrcadla.

Take nedokázal snést její pohled.

"Byl to jen polibek..nic víc.."otočil se.

"Nic víc…parchante takhle--"Kumiko uklouzla a zachytila se Takeho ruky.

Také  se přetočil, aby Kumiko spadla na něj.

Oba leželi na zemi pod schody.Když otevřela oči a zjistila, že je jen pár centimetrů od jeho obličeje. Zrudla. Také si ji prohlížel podivným pohledem. Kumiko se okamžitě vyhla jeho pohledu.Když viděl, jak se červená,usmál se.

Jak roztomilé….

Nazdvihl se na loktech a Kumiko na něj pořád ležela. Poté se posadila, Take se naklonil a přiblížil k jejím rtům. Nasál jejich vůni a poté se ponořil. Kumiko opětovala jeho polibek. Ale proč? Cítila k němu něco? Take chtěl víc a i Kumiko to poznala. Zvedl se s Kumiko v náručí a nesl ji po schodech nahoru. Do svého pokoje. Zavřel za sebou a Kumiko položil na postel.

"Máš poslední šanci utéct…"

Kumiko si sedla. Take jen zvědavě sledoval její další krok.

"…a co když se chci stát…upírem?"Také stočil zrak na ni. Udiven.

"Co mi uděláš?"

Také zaťal pěst a přešel k oknu.

"Je to peklo…kdybych mohl…"Své myšlenky potlačil.

Byla krutá zima. Sníh všude kolem, kam jen oko dohlédne. Nikde ani živáčka…přesto tu jde cítit něco živého .Malé dítě.Brečící a promrzlé.

"Má krev…to je to,co potřebujete, že?"Zeptala se a třela si zápěstí.

Poté vstala a přešla ke stolu, na kterém ležel nůž a u něj jablko. Vzala ho a řízla se do zápěstí. Také okamžitě přeběhl jedním krokem pokoj a nůž odhodil. Vzal její zápěstí a přiložil si ho ke svým rtům. Kumiko cítila jak z ní vysává krev. Trochu se cukala. Když Take výsal všecku stékající krev, podíval se směrem na Kumiko. Měla strach v očích. Políbil jí ránu a strhl si kus ze svých kalhot. Obmotal ji zápěstí.

"Jsi hloupá ani nevíš co se ti mohlo stát!!!!!"Začal na ni řvát. Kumiko se slzami v očích se sesunula k zemi,držíc si své obmotané zápěstí se bezduše dívala před sebe.

"…já-já…"Také si dřepl a objal ji.

"Život je to nejcennější co člověk má,tak ho nezahazuj pro bezvýznamné osoby jako jsem já.."Kumiko se přitiskla k Takemu blíž a obmotala své ruce kolem něj.

"Ale já chci zůstat s tebou…navěky…"Takemu se přes tvář přelétla vlna poctů. Odtáhl se od ní.

"Jsi si tím jistá?"Zeptal se a ruce stále drželi obě její ramena.

Kumiko si rozvázala své poraněné zápěstí. Z ranky se začala opět valit krev, Kumiko slíbala svou krev a poté se přitiskla Takemu na rty. V dlouhém a krvevášnivém polibku, Kumiko omdlela. Také si rukou setřel stopy po krvi a odnesl ji do postele.

"…nyní už nejsi člověk, jsi jednou z nás…"Přikryl ji a políbil ji. Poté se vydal spletitými chodbami koleje do neúprosné a pohlcující tmy.