Jean-Claude byl mírně vyveden z míry,ale nedal to na sobě znát,zůstal bezduše klidným.

„Takže,ty chceš zabít mně?“řekl zase pobaveným hlasem.Podíval se mu do očí,v nichž žhnuly plameny,myslel to vážně.

„Jo..“najednou se mu ty slova říkala těžce,nevěděl proč,ale nedokázal by zopakovat větu,jenž vyřknul před pár minutami.Znovu se vpil do jeho hlubokého pohledu.Stáli a dívali se.Pro ně se svět zastavil,v tuhle chvíli je pouze zajímal ten druhý.Zkoumali pohled toho druhého.Phillip se probudil z toho poblouznění a otočil se,aby ho Jean-Claude znovu neovládl,skončit jako ta dívka,kterou tu potkal,bylo to poslední co chtěl.

„Takže se mně bojíš?“mírně zvedl obočí.Přešel ke svému velkému,dřevěnému stolu a usadil se za něj.Phillip se zrakem sklopeným k zemi,poslouchal tichou odpověď.

„Tak bojíš se mě?“zeptal se trochu rázněji,pobídl ho,aby se posadil.Chvíli váhal,ale pak si sedl.

„Pořád čekám..,nebo se snad něco změnilo?“Zvedl oči k němu.Nevěděl,co říct.Odpověď mu byla jasná,nepotřeboval odpovídat.

„Odpověď snad znáš,ne?“řekl uraženě a znovu se zadíval do země.

Jean-Claude se nahl přes stůl a chytl ho za bradu.Donutil ho,aby se na něj podíval.

„…ale já to chci slyšet od tebe..“řekl a opatrně se usmál,aby mu nešli vidět špičáky.

„toho se nedočkáš,ty svi- --…“nedořekl to.Ukazovákem mu přejel po spodním rtu.Dál pokračoval po hrdle až,se

zastavil u dvou malých ranek.Najednou se objevil u něj.Phillip,jakožto upír,nebyl ještě natolik zkušený s upíří rychlostí.Poté ucítil,vlhké,jemné rty,jak se mu pohybují na hrdle.Jean-Claude mu slíbal jízvu,jenž mu před dvěma měsíci udělal.

Sjel dál po krku,až mu jemně odhrnul síťkované tričko.Jazykem zavadil o každou jizvu,jenž mu překážela.Vystouplé klíční kosti,bledá bezchybná hruď jen s několika drobnými rankami.Stoupl si před něj a zapřel se rukama o opěrky židle a stanul tváří tvář jemu.Phillip se zarazil více do židle,chtěl být co nejdál od něho.Ale je to pravda?Nelže sám sobě?Co ta touha,malá jako plamínek v jeho srdci,chtěl by se ho dotknout,ale to on se nikdy nedozví.

„Nezapomeň,že umím číst v mysli.“řekl a upřímně mu věnoval svůj srdcervoucí pohled.

Sakra.Hlavně teď na nic nemysli.Nesmí mě odhalit.

„Chci tě celého,chci tě cítit všude.Po celém mém těle.Chci aby ses mi dostal pod kůži,tak jako já tobě.“vyjevil své neřestné myšlenky a čekal na jeho reakci.

„Ses zbláznil!Já tě sem přišel zabít a ne ti dělat hračku,pejska,který udělá vše co mu řekneš.“vyjel na něj.Chtěl se dostat z jeho sevření,ale Jean-Claude ho nepustil.

„Řekni to!Řekni,že mně chceš!“skoro na něj zařval,ale líbeznost se z jeho hlasu nevytratila.

„Ani za milion let,bastarde“zařval a odstrčil ho.Zvedl se ze židle a utíkal ke dveřím,ale Jean-Claude byl jedním krokem u něj.Položil ruku na dveře.

„Chceš,abych ti ublížil?Jako ty mně minule..“Phillip se na něj nevěřícně podíval.

„Já tobě?Děláš si ze mě srandu?“znovu na něj vyjel.

Jean-Claude se usmál.

„Víš jaká touha mě spalovala,když jsi byl pryč,každý den jsem proklínal Anitu Blakeovou,že tě z toho dostala.Nebýt jí,neodešel bys..“řekl a pustil svou ruku ze dveří.

Phillip zavřel dveře a otočil se k němu.

„Ona byla jediná,kdo v té chvíli byl pro mě andělem.“nevěřil,že to sám řekl.

„…Chci tě..“řekl a odešel z jeho pracovny.

Jean-Claude se posadil za stůl a podepřel si bradu rukama.Malý,nevinný úsměv se objevil na jeho bílé tváři.