Tóny zní, ruce hrají ,ona zpívá. Její hlas, jakoby ve  mě probouzel něco zvláštního, něco nového a neočekávaného. Když slyším její tlukot srdce vedle svého, běhá mi mráz po zádech a zároveň mě spaluje touha být ji víc na blízku. Víc, nejblíže, jak jen to jde.

Klavír je úžasná věc. Už jako malý, jsem toužil jednou sedět za tímhle nástrojem. Něco mě k němu táhlo a já nevěděl co. Bylo to silné, pokaždé, když jsem stanul vedle tohohle nástroje, přejela mnou husí kůže a na týle mi vyrašili krůpěje potu. Maminka mě přihlásila do lekcí. Toužil jsem jednoho dne stát na jevišti, zraky všech by se upírali na to jak hraji. Sedět za černým, lesklým nástrojem, jenž z nás má udělat na chvíli dětmi. Toužil jsem po tomhle okamžiku nesčetněkrát. Jediný okamžik…být tím kým chci…

"Jste v pořádku?Dejte mu morfium..rychle.."

"Doktore měli bychom ho vzít na sál..má silné vnitřní krvácení.."

"Jistě sestro..připravte i ostatní.."

Kolem mě se rozprostírala tma.Uprostřed jsem byl já.

"Co- co se …stalo?"Chytl jsem se za hlavu.

"Auuuu."tiché zaúpění.Poslouchal jsem z hrůzou v srdci jak se můj hlas rozléhá po…po čem vlastně? Kde to vůbec jsem a co se semnou stalo?

"Sestro rychle..doneste anestetikum…"

"Jistě…tady!"

Zmateně jsem se otáčel kolem sebe.Avšak ani zmínka po něčem krom tmy.

"Haloooo… je tu někdo?"Ticho.Ticho, které bylo odpovědí na mou otázku. Odpovědí, jenž mě nechávala klidných přestože jsem nevěděl proč.

Najednou jsem uslyšel její hlas. Otočil jsem se, ale nikdo tam nebyl. Ač zpěv nepřestával, ona nebyla nikde. Nikde!

"Ksakru!!!!!!!!!"zařval jsem a chytl se za hlavu, stočený ke kolenům.Vypadal jsem zranitelně. Byl jsem zranitelný.Ve tmě začala prostupovat i jiná barva. Lesklá, třpytící, lehce modravá.

Slzy, jenž opouštěly mé oči padaly do neznáma. Ani jsem nechtěl vědět kde skončí. Kde skončím já…

Její hlas ustal, otevřel jsem své oči a spatřil jsem její tvář. Její úsměv prosvětlil pochmurnou atmosféru. Ruka s mikrofonem klesala k jejímu tělu. Byly to nesčetné minuty tichy a dívání se z očí do očí. Přesto za ty chvíle děkuji. Její tvář mi utkví v paměti navěky. Její hlas, bude znít ve mně navěky. Tohle je poslední sbohem…,které můžu já dát tobě…nikdy se neotáčej zpět…

"Doktore!Doktore udělejte něco…ztrácíme ho!!!Doktoréééééé……." poslední výkřiky do ticha a poté jen zvuk, který …

"Ttttt----------------"

Doktor si sundal roušku přes obličej a odešel do šatny.