Cesta bez cíle...
Vypráví: Muž ve stínu
Do města zavítala tma
a na střechy domů padl soumrak.Měsíc se vyšvihl na oblohu a pro pocestné byl
jediným možným světlem,aby nezabloudily ve spletitých uličkách města.Foukal
silný vítr a drnčení popelnic značilo,že muž jící po cestě tu není sám.Zpoza
rohu vykoukly dvě kočky a měsíc se odrážel v jejích černo-žlutých zornicích.Popošel
za roh a nakoukl,uviděl dvě menší kočky jak čumáčkem prohledávají spadené
popelnice.Letmo se usmál a šel dál po svých.Lampy tyčící se nad ulicemi už
dávno zapomněli na svou dávnou slávu.Stromy ohýbající se pod náporem větru
dodávaly temné uličce nádech pusta a tajemna.Stín chodce bloudícího po kostkované
dlažbě a čekajíc,než se do něj opře další studený vítr.Zastavil se na přechodě
a čekal až blikne červená.Čekal než se objeví zelená,ale proč?Ulice byli
prázdné,ani jedno auto v dohlednu.Vykročil na druhou stranu a dál bloudil.
"Neutečeš,neschováš,neskryješ.
To co tě honí tě pohltí,
Tvé štěstí se nyní vytratí
A ty pochopíš, není cesty zpět.
Čas je věž s hodinami,
a ty stále tikají.
Tik.Tik.Tik.
Brzy bude poslední,
Jen zvuk hodin na věži."
V myšlenkách si dělal
pořádek.Putovaly a ztrácely se mu.Objevovala se minulost a přítomnost.Nohy ho
samy nesly zapomenutým městem a samy udávaly směr.Sem tam se nějaká lampa
rozsvítila,ale pak zase zhasla.Muž se ošil pod nepříjemným vítrem,který
přibíral na síle.Moře dunělo vlnami,které se rozbíjeli o útesy.Mořský vzduch mu
dělal dobře,vsáknout příjemnou vůni,která nosí nádech soli a písku na plážích.Vítr
mu vymaňoval s očních kanálků slzy,které samovolně odlétaly pryč.
Jak je to dlouho co jsem nebrečel?7let…ano 7 let..
Jak asi vypadá západ
či východ slunce?Už 7 let jsem ho neviděl…
Jediné co vždy
spatřím je Tma.Tma je chladná,depresivní a osamělá.Nemáte nad čím přemýšlet,tma
vás pohltí tak jako mě.Trochu zpomalil krok až nakonec zastavil úplně.Došel za
město,cesta,která vedla dál po výběžcích hor a různě se klikatila.Popošel na
úpatí útesu a rozhlédl se.Tma,tma,tma.Je
všude.Dostane se vám pod kůži.A věřte mi,na tohle si zvyknout nemůžete.Jen
lehce jsem uslyšel její smích.Prudce jsem vzhlédl a otočil se.Nic,jen tma.Pouhé
pískaní v uších.Pouhý vítr,který mi donesl její podmanivé tóny,její smích.Její
hlas,který jsem neslyšel 7 let a přesto jsem ho rád poslouchal.Bohužel věž s
hodinami stále tiká a odbíjí a čas se zastavit nedá a proto tu teď bloudím…Cestou…cestu,která
nenašla svůj cíl…
KONEC
Komentáře
Přehled komentářů
Tak thle bylo brutalni z tohoto jsem nemohla:Di kdyz to neni k smichu!!!:(
Mazany!!!
(Sora, 26. 1. 2008 13:22)