6.Díl

Adrianet se vrátila s uslzeným obličejem do třídy a Dykrys zaujal své místo u parapetu.

"Vzhledem k událostem,prosím o pár minut ticha."Školou se rozezněla smutná pohřební píseň a spolužáci sklopili hlavy k lavicím.Jediná já jsem se topila ve vině,měla jsem pocit jako kdyby to byl konec.Jako kdyby už nebylo co zachránit.Nebyla cesta.Poté jsem pohlédla do jeho očí.

Dodával mi oporu.Jeho oči mluvili ke mě .Povzbuzoval mě jediným pohledem.Cítila jsem,že mu můžu věřit,alespoň teď.V téhle době,ano.

"Ma petite,chtěla bys dnes okusit čerstvou krev?"zeptal se svůdným hlasem upír a pohlédl na Nime.

"Jistě,bude mi potěšením.."řekla a olízla si spodní ret.Po místnosti se ozval sípavý smích Upíra.Nime opětovala úsměv a přišla blíže ke stolu a posadila se.Upír jenž stál před chvílí na druhé straně se nyní otíral o její židli.

"Co kdybychom dneska překvapily tvoji kamarádku?Co myslíš?"Prstem ji přejížděl po alabastrově bílé kůži.

"Jak si přeješ."Byla jsem mu oddaná tělem i duší.

"Jmenuji se Aubrey,Ma petite"Nime jen pokývla a vztyčila sklenici s krví,přisunula ji ke tváři a smočila v ní své rty.Aubrey se znovu pousmál a zmizel.

Adrianet šla nezvyklým,pomalým krokem.Po cestě ze školy se loudala parkem.Nechtělo se ji jít domů.Věděla,že dnes večer se stane něco divného.Mysl ji říkala ať nikam nechodí,ale srdci se nedá poroučet.Dnes večer musí být opatrná.V myšlenkách se objevila přede dveřmi jejich domu.Otevřela dveře a vstoupila.

"Ahoj mami,ahoj tati.."pokusila se o co nejveselejší hlas.Pokoušela se schovat dnešní zprávu.

"Ahoj broučku,chceš večeři?"zeptala se mamka,která v kuchyni něco kuchtila.

"Možná později..nemám teď hlad.."odpověděla jsem a mířila jsem nahoru do svého pokoje.

Musím být připravená.Dnes nepadne ani kapička krve,ale mám počítat i s jeho pomocí?

Můžu se na něj spolehnout?

Podívala jsem se na hodiny.

Jen hodina a půl do západu slunce.

"Adri,pojď si na večeři.."

"Jasně už jdu.."kroky,běžící po schodech se rozléhaly po době.

"Dnes buď opatrná,zlato."dodala maminka stojící v dveřích.

"Jistě,budu.."řekla jsem a mířila k parku.

Mé kroky byly čím dál víc těžší.

Co když neuspěji?

Hlavou se mi honily myšlenky na Nime.Listí nade mnou šumělo a já měla vítr ve vlasech.Měsíc se vyhoupl na oblohu a hvězdy mi svítily na cestu.

V dáli stála postava,stiskla jsem pevně kolík a kráčela dál.Po chvíli se vynořil Dykrys.

Odechla jsem si a přiblížila se k němu více.Svit měsíce mu dokonale osvěcoval jeho mužné rysy.Vlasy mu jemně poletovaly ve větru.

" ,Jsi připravená?" zeptal se mě s lehce starostlivým výrazem.Pokývla jsem a vydaly se cestou do Distriktu.

Po cestě jsem stále pevněji svírala kolík,lahvičku se svěcenou vodou jsem tiskla pevněji k tělu.

Dykrys si toho nejspíš všiml a položil mi ruku kolem ramen.

"Jen dělej to co vždycky,já ti když tak pomůžu,ale nějak víc nemohu.Je to tvůj boj,ty se s tím musíš vyrovnat."Jeho slova mě uklidnila,pokývla jsem.

Zašli jsme za roh a před námi se rozprostřela čtvrť hluboká a ponořená do tmy.

"Distrikt.."vydechla jsem a podívala se na Dykryse.

"Jo.."Vypadal zamyšleně,když jsem chtěla udělat krok něčí hlas mě zastavil.

Vzhlédla jsem po hlase a v měsíci se tyčila postava dívky.

"Kdo to.."odpověděla jsem.

"Ale to je smutné,že nepoznáš ani svojí nejlepší kamarádku.."

Pouze myšlenky,tlukot mého srdce a křečovitý stisk ruky.