Tajemství 1.

Dnes to bude 5 let,co se mi přihodila ta zvláštní věc,ta věc,kterou mi nikdo nevěřil a přesto se stala.Můj život nebyl nějak zvlášť zajímavý.Normální ředitel firmy,která byla v rozkvětu.

Pak se ale stalo něco,co mi kompletně změnilo život.

 Potloukal se pustou krajinou bez života.Ze stromů,které kdysi kypěly zdravím a krásou,den zbyly jen pahýle a nebo v lepším případě kmeny.Pod jeho těžkými kroky se vířil prach nebo to byl jen lidský popel?Tak či tak,tahle krajina neměla z živým nic společného a když ano,nepřežilo to dlouho.Plášť,který měl na sobě,mu vlál ve zkažených výparech a nebo při smradu z hnijících mrtvol.Boty na menším podpatku se zastavili a on sám ztěžka vydechl.Při pohledu na tuhle pustinu,která se před ním rozprostírala,se letmo pousmál.Je doma.

 Muž prudce vypustil kouř s úst a smog se rozpínal po celé limuzíně.Doutník,jenž držel mezi prsty,na kterých se leskly drahocenné prsteny,mu dohoříval.Poslední potah a doutník skončil v popelníku.Podíval se z tmavého okna limuzíny na okolí,které míjeli.

Zastavili se před velkou budovou,která se tyčila do výška několika metrů.

"Jsme tady,pane."oznámil jeho řidič,který mu podržel dveře,aby mohl vystoupit.

Muž vystoupil v tmavém,drahém obleku a šel ke dveřím.

"Zítra v 8 mám jednání,ať jsi tu brzy Lui."

"Ano pane,přeji hezký večer."odpověděl a nastoupil do auta.Zanedlouho se limuzína ztratila v tmavé noci města.

 Na recepci si vyzvedl klíče a šel směrem k výtahu.Jeho dlouhé,černé vlasy byly černější než samotná noc,přesto tak hebké na dotek.Ženy,které byly v hale,nemohly z něj spustit oči.

Jako přízrak zmizel ve výtahu.Došel do svého apartmá a kabát odložil na věšák.Sedl si na postel a povolil kravatu.Vytáhl z kapsy krabičku s doutníky a jeden si vložil do úst.

"Zabil jsem tolik lidí,kvůli prospěchu firmy…ale…stále chci něco víc…toužím po moci…"

 Obmotal si pár obvazů na poraněné rameno.I přesto,že on je Smrt,tak cítí bolest.

Zvláštní.

Koutky se mu letmo zakřivili do úsměvu,ale ten hned zmizel.Oblékl si novou košili a hodil si na sebe stejný plášť.Je připraven na střetnutí dvou osudů.Jeho a jeho bratra.Vyšel ze dveří a neohlédl se zpět.

 Kaito si šel dát sprchu.Otočil kohoutkem a nechal po sobě stékat studené a horké kapky vody.Rukou si prohrábl své husté,dlouhé vlasy,které se lepili na záda.Stál opřený rukama o stěnu a jeho myšlenky se toulaly všude možně jen ne v jeho hlavě.Zatáhl kohoutek a vyšel s ručníkem omotaným kolem sebe.

Došel do pokoje a zapálil si další doutník.V tom okamžiku mu přeběhl mráz po zádech.Ucítil jak mu nehtem někdo sjíždí po šíji.Pomalu se otočil.Jeho zrak se upínal na postavu oblečenou do černého oblečení s dlouhým pláštěm a ještě černějšími vlasy.Jejich oči se střetli.Jakoby si z oka vypadli.Stál tváří v tvář svému dokonalému obrazu.

 Ale jak----?

"Jak si se dostal do mého pokoje hajzle?"

Muž lehce popošel k Kaitovy a vzal mu doutník,který měl v ústech.Zahodil ho na zem a podrážkou ho típl.Poté mu pohlédl do očí.

Vzal ho za bradu a políbil ho.Nuceně,bez pocitů,chladně.

Kaito se odtrhl a vrazil tomu muži pěstí do tváře.

"Ty hajzle!Co si myslíš,že dělá---"

Nedokončil větu.Snad strachem nebo tím, co ten muž odpověděl.

"Pche…,"vyplivl krev a koutky sem u opět zvedly do úsměvu"kdybys jen věděl s kým mluvíš…bratře.."

"Co-ooo????"Zařval překvapený Kaito.

"Já..jsem někdo,koho bys raději nikdy nepotkal."

Kaito strnul na místě.