Déšť líně stékal po oknech prosklené kanceláře.Kdyby jste vešli dovnitř,poznali byste,že se jedná o velmi bohatého majitele.Vkus rozmístěného nábytku vůbec neladil s tapetami v místnosti.Celkově to působilo velmi chladně a mrzutě.

"Ne Berte..já to prostě nevezmu a to je mé poslední Ne."Seděla jsem na velmi nepohodlné židli,pot mi stékal po zádech a klimatizace se zdála být rozbitá.

"Měl bys místo okrádání a počítání peněz,koupit novou klimačku."Popravdě mně tahle odpolední schůzka už pěkně lezla na nervy.

"Parovinu Berte,jestli ještě něco potřebuješ,tak to ze sebe vymáčkni,na večer už něco mám.."Řekla jsem nervózním tónem a poposedla si na židli.Při představě na dnešní večer se mi udělalo zle.Bert e na mě podíval těma svýma modrýma kukadlama,znervózněla jsem.Očekávala jsem to nejhorší.Zamračil se a složil ruce před sebe.Špatné znamení.

"Poslyš Anito…pracuji s tebou už dost dlouho a nehodlám se nechat odbýt.Rozmysli i to."Vydechl.

"Dobře Berte…promyslím si to…Ne."Zvedala jsem se ze židle a šla jsem ke dveřím.

"Anito.."

"Doháje Berte,jestli ty prašivý peníze tak moc chceš,tak si zasviň ruce sám."Šahala jsem po klice,ale pak jsem ucítila nepříjemný pocit na zádech.Chloupky se mi na týle zvedly a po zádech mi přeběhl nepříjemný mráz.Prudce jsem se otočila a spatřila jsem lehký stín Jean-Claudova obličeje.

"Co je Anito,rozmyslela sis to?"Stočila jsem se od okna a hodila na Berte jeden ze svých nejhorších výrazů.Vyběhla jsem ze dveří a práskla s nimi,i když jsem to neměla v plánu.

Když jsem uíkala tak jsem i párkrát do někoho vrazila,ale co na tom?Oživovatelé Inc.Jak optimistické,že?Opravdu myslím na takovéhle věci,když se chystám hodit řeč s pánem mšsta?U mě je všechno možné.Jedno je však jisté,Jean-Claude z toho dnes nevyvázne živý.Co to plácám?On už je přece mrtvý.Vyběhla jsem ven a do očí se mi vryli sluneční paprsky.

"Zase vedro.."Sykla jsem a zaúpěla.Pot mi znovu vyrašil a záda mi zase fungovaly jako Niagárské vodopády.

Slunce už zahýbalo za obzor.S tím se i krátil můj čas do schůzky tím arogantním upírem.

Pomyšlení,že znovu se setkám Jean-Claudem ve mně vyvolala pocity,které jsem neuměla popsat-nebo spíš jsem ani nechtěla.Touha.Koneckonců mám ještě 2 hodiny než bude tma a já vyjdu napospas osudu.Hodím si sprchu,přece nepůjdu do jeho kvartýru v propoceném tričko,to by utrpělo mé ego.

Nastartovala jsem a hodila zpátečku.Otevřela jsem okýnko a když jsem jela po ulicích St.Luis,vítr mi příjemně ovíval obličej.Moje myšlenky se toulaly a nechtěli se vrátit a to způsobilo to,ž jsem na křižovatce do někoho narazila.Černý sporťák a chlap v brýlích není můj typ.Ale,když si je sundal,jeho tmavě zelené oči si mě dostali.Měl na sobě tílko a džíny.Kráčel ke mně.

"Nestalo se vám nic?"zeptal se a jeho hlas zněl dost mužsky.

"..Ne,omlouvám se..trochu jsem se zamyslela..zaplatím vám to..jen pošlete číslo účtu.."nasedla jsem za volant.

"..a nemohla byste jít semnou na oběd?Peníze nejsou na místě.."usmál se.

"bohužel nemám čas a jsem velmi zaměstnaná,ale přesto děkuji za nabídku.."objela jsem ho a odjela směrem k mému bytu.Pod koly auta zadrnčel štěrk a já zaparkovala na své obvyklé místo.Vystoupila jsem a nenápadně uchopila Bowling 98(pistole).Vyšla jsem po schodech a odemykala,ale potom jsem uslyšela divný zvuk.Odemkla jsem a v pravačce moje namířená 98 do bytu.Nikdo tam nebyl jen tma.Vešla jsem opatrným policejním krokem,přikrčená ke stěně.když jsem se ujistila,že tam nikdo není,kromě mých plyšových tučňáků a mě,rozsvítila jsem.Na stole v kuchyni jsem objevila lístek.

 Anito,už se nemůžu dočkat na naše dnešní setkání.Doufám,že příjdeš.

 Ma petite

Jen hádejte kdo mohl poslat tak slizký dopis.

Usmála jsem se.

"Neboj se Jean-Claude,dnes se zaručeně nebudeš nudit.."